Pojem všednost nabyl za poslední rok nový rozměr. Pod vlivem hrozící pandemie a neustále se měnících opatření byla většina lidí donucena výrazně upravit svůj životní styl a přizpůsobit se nové situaci. Činnosti, které nás normálně vytrhávají ze všedního dne, ať je to kultura, sport, nebo jiné zážitky, byly buď zrušeny nebo přesunuty do online prostředí, aby byly dosažitelné z prostředí našich domovů.
V jasně vymezeném prostoru se začaly odehrávat veškeré aspekty našeho života. V pravidelném rytmu stále stejných dnů se najednou i prosté činnosti zdály jako vítané vytržení z každodennosti. Situace také přinesla důraz na předměty, kterými se obklopujeme. Potřeba skloubit práci z domova a distanční výuku s běžným chodem domácnosti přinesl výzvy ohledně technologického vybavení našich domovů. Každodenní používání spotřebičů i dalších předmětů vedlo k otázkám stran jejich kvality a funkčnosti, ale také nezbytnosti nebo naopak nadbytečnosti.
Výstava se zaměřuje právě na kolektivní zkušenost s každodenní všedností a popisuje ji skrze předměty a díla ze sbírky MUD. Velký důraz je kladen na věci, které zabydlují náš obytný prostor. Výstava zkoumá jak neustálé navyšování počtu předmětů skrze diverzifikaci jednotlivých funkcí, tak snahu o multifunkčnost jednotlivých předmětů. Cíleně se zaměřuje na tenkou hranici mezi funkčním designem a uměleckým dílem a její překračování některými designéry. Sleduje také fenomén grafického designu s důrazem na knihy, tedy na možnost setkávat se s kvalitním uměním každý den. Divák má možnost zkoumat jednotlivé aspekty předmětů, které často důvěrně zná, z nových úhlů.
Výrazným tématem výstavy je všednost v uměleckých dílech. Nosným médiem je fotografie, která ze své podstaty dokáže velmi dobře zachytit každodenní realitu. Objevuje se i ústřední téma domova jako bezpečného a intimního prostoru, kde může být člověk sám sebou. Umělecká díla na výstavě zároveň figurují jako univerzální zprostředkovatelé emocí, které v nás všech nejistá situace posledního roku vyvolává.
Jednoduchá trubkovitá konstrukce, tzv. „němý sluha“ slouží jako věšák k pověšení oblečení a doplňků, ale i k odložení bot. Funkcionalistický věšák z 30. let je vyroben z ohýbaných kulatých ocelových trubek, firmou Hynek Gottwald sídlící v Brandýsu nad Orlicí, která byla jedním z průkopníků výroby kovového nábytku u nás. Po skončení první světové války začalo být bytové vybavení vnímáno komplexně – jako jednota nové architektury a designu. A právě jedním z nových materiálů používaných na výrobu nábytku se stala kovová trubka. Tento moderní materiál byl totiž levný, hygienický a umožňoval sériovou výrobu. Vůbec prvním nábytkem vyrobeným z kovových trubek bylo ikonické křeslo Wassily, navržené v roce 1925 designérem Marcelem Breuerem.
Akt ve fotografii je speciální výtvarnou disciplínou, která má téměř tak dlouhou historii jako samotná existence fotografie. Zprvu měla spíše praktické využití. Akty a figurativní náměty sloužily především jako pomocný materiál pro akademickou malbu, jednalo se o studie pohybu nebo postoje. Od počátku 20. století se stále častěji setkáváme s výtvarným pojetím těchto fotografií ovlivněných piktorialismem, zachycující ladné křivky ženského těla. Tyto fotografie mívají pouze lehký erotický nádech. Akt a s ním spojené hledání erotična se ve 20. a 30. letech 20. století těší obrovskému zájmu. Vznikají čisté studiové fotografie aktu, využívající umělého světla a rekvizit. Mezi fotografy černobílých aktů z této doby patří například František Drtikol. Připomeňme si také sérii fotografií Edwarda Westona z 30. let, na kterých je zachycena zelenina a ovoce jako erotický objekt. Předkládaný studiový akt, pořízený na materiál odhalující ženské torzo a prso nasvícené ostrým bodovým světlem, vznikl pravděpodobně jako názorná ilustrace pro potřeby fotografických učebnic. Jeho autorem je Ján Šmok, který zasvětil podstatnou část svého života výuce fotografie. V 60. letech vydal publikaci Akt vo fotografii, pro jejíž účely vyfotografoval svůj vůbec první akt.
Ján Šmok (1921–1997) byl fotograf, teoretik fotografie a vysokoškolský pedagog. Na počátku 60. let se zasadil o vznik výuky umělecké fotografie na FAMU, která byla v té době jedinou univerzitou ve střední a východní Evropě poskytující vysokoškolské vzdělání v tomto oboru. Je autorem mnoha fotografických učebnic.
Náhrdelník je vyroben ze stříbrných pružinek a říčních perel. Vznik ze spolupráce české architektky Evy Jiřičné a Belda Factory, firmy zaměřené na designové šperky. S touto firmou Eva Jiřičná nespolupracovala v tomto případě poprvé. V roce 2009 pro ně navrhla sérii sedmi náhrdelníků, v nichž kombinovala stříbro a nerosty. Měla vždy vztah k módě, což je patrné také z jejich architektonických realizací módních butiků pro značky Boss, Kenzo a Joseph.
Eva Jiřičná (1939) patří mezi nejslavnější české architektky. Žije a pracuje v Londýně. V roce 1984 zde založila vlastní ateliér Eva Jiricna Architects Limited. V roce 1999 založila spolu s Petrem Vágnerem ateliér také v Praze s názvem AI - DESIGN. S těmito ateliéry získala četná mezinárodní ocenění a také byla mnohokrát vyznamenána za osobní přístup v oblasti architektury a designu. V České republice se s jejími stavbami můžete setkat například ve Zlíně, v místě jejího rodiště, pro který navrhla Kongresové centrum nebo Vzdělávací komplex UTB. Ze zahraniční stojí za zmínku autobusový terminál u stanice Canada Water v Londýně nebo schodiště v paláci Somerset House, také v Londýně.
Jedním z ikonických bytových doplňků z 50. let se staly stolní hodiny Cone Clock. Pro značku Vitra je navrhl americký designer George Nelson, v jehož tvorbě mají návrhy hodin významné místo. Tyto hodiny získaly své jméno na základě kuželovitého tvaru. Snoubí se v nich pestrost materiálů a tvarů s hravostí a nápaditostí designéra.
George Nelson (1908 – 1986) byl americký architekt a designér, který se spolu s manželi Eamesovými zasadil o základy amerického modernismu. Po studiu na Yaleově univerzitě procestoval Evropu, kde se setkával s průkopníky modernismu, například Le Corbusierem nebo Miesem van der Rohem. Po svém návratu do USA začal principy modernismu rozvíjet také tam. Od roku 1945 působil jako hlavní designér ve společnosti Hermana Millera, po boku těch nejuznávanějších návrhářů doby. Už o rok později, v roce 1946, si založil vlastní společnost George Nelson Associates Inc., jejíž produkty jsou dnes považovány za ikony modernismu 50. let. Mezi nejznámějších z nich patří Marshmallow Sofa nebo Coconut Chair.
Autor obrazu z cyklu Na cestě patří ke klíčovým postavám generace 80. let české malby. Tomáš Císařovský byl jedním z autorů, který u nás prosazoval tvorbu postavenou na postmoderních názorech. Malbu, jíž byl fascinován od samých počátků své umělecké tvorby, začal pojímat jako lingvistickou hru a experimentoval s její vizuální řečí. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vnesl mezi malířská témata individuální a kolektivní paměť a její příběhy. Velkoformátové olejomalby veskrze s figurativním námětem tvoří v cyklech. K jeho známým malířským cyklům patří například Deník dědečka legionáře nebo Legenda o životě prvního prezidenta. Jeho obrazy jsou typické také neutrálním pozadím. Buď je přímo jednolité nebo napodobuje texturu jiného materiálu. Na přelomu tisíciletí se v jeho dílech začíná objevovat krajina. Překvapivé rozšíření repertoáru ovšem zachovává typickou barevnost a fazónu dosavadních obrazů, výběr motivů je dán osobním prožitkem navštívených míst. Právě z tohoto období pochází obraz z naší sbírky, kde postava dívky a krajina sdílejí obrazový prostor.
Tomáš Císařovský (1962) je absolventem Ateliéru malby (1983–1988) na pražské AVU. Svá díla představoval od roku 1984 spolu s vrstevníky na neoficiálních přehlídkách mladého umění Konfrontace. Byl jedním z členů legendární skupiny Tvrdohlaví.
V roce 1888 uvedla firma Kodak na trh snadno ovladatelný fotoaparát se sloganem „You press the button, we do the rest“ (Stiskni tlačítko, my se postaráme o zbytek). Tím přispěla k dosažitelnému fotografování pro všechny. Před vynálezem amatérské fotografie měly právo na vlastní vizuální historii pouze bohaté společenské vrstvy, až příchod amatérské fotografie umožnil zachycení rodinného života napříč sociálním spektrem. Skrze fotografii se začaly zaznamenávat procesy související se vznikem a zánikem rodin. Námětem rodinných fotografií se stalo narození dítěte, oslava narozenin, ztráta blízkých nebo ustanovení nových vztahů sňatkem. Pomíjivost jednotlivých životních cyklů byla a je uchována pro příští generace. Fotografie Jána Motulky z 80. let zachycuje rodinnou atmosféru naplněnou veselím a vzájemným respektem. Právě záznam emocí je častým rysem jeho fotografické tvorby. V současnosti, s přispěním digitální fotografie a zabudováním fotoaparátů do našich mobilních telefonů, vzniká každou minutu více (amatérských) fotek, než kolik jich bylo vyfoceno za celé 19. století.
Ján Motulko (1920–2013) byl slovenský básník, prozaik, žurnalista a umělecký fotograf. V letech 1939–1942 studoval filosofii a slovenštinu na Komenského univerzitě v Bratislavě. Studium nedokončil z důvodu branných povinností. Od roku 1959 byl redaktorem Katolických novin. Je autorem mnoha básnických sbírek, například Fialové žalmy nebo Havrania zima. Spolu s Blažejem Vittekem patří mezi zakladatele fotoklubu IZOFOTA v Trnavě.
Plakát k francouzskému filmu Bažanti vznikl v roce 1973. Film zachycuje příběh několika mladíků zakládajících rockovou kapelu. Jejich plán jim přeruší povolávací rozkazy a ocitnou se tak ve vojenských kasárnách. Milan Grygar pro plakát zvolil barevně střídmou grafickou podobu, skládající se pouze z černých motivů na růžovém podkladu. Hudební prvek příběhu, začínající kapelu Les Charlots, na plakát přenesl skrze gramofonovou desku s názvem kapely uprostřed. Příběh začínajících vojáků zachytil pomocí dvou bažantů umístěných nad deskou. Nad nimi se objevuje už jen název filmu, vyvedený ve fontu typickém pro návrhy Milana Grygara.
Milan Grygar (1926) je jednou z nejvýznamnějších postav české umělecké scény. Do výtvarného umění pronikl především v 60. a 70. letech, kdy tvořil grafiky, ale také zvukové, hmatové nebo živé kresby. Grygar studoval v letech 1942–1943 na Škole uměleckých řemesel v Brně a poté v letech 1945–1950 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Josefa Nováka a Emila Filly. Jeho volná tvorba sestává především ze specifického pojetí vztahu obrazu, zvuku a prostoru. Vedle volné tvorby se věnoval také užité grafice. V druhé polovině 20. století navrhoval filmové plakáty a knižní obálky pro různá nakladatelství. Mezi lety 1961–1989 vytvořil přes sto sedmdesát filmových plakátů. Uplatňoval v nich především techniku koláže, kterou rozvíjel v rolážích a opakování motivů.
V roce 2009, v rámci svého 60. výročí, uvedla značka PRIM na trh novou kolekci Arteu. Ta vznikla ve spolupráci s předními českými designéry, mezi nimiž bylo také studio Olgoj Chorchoj, které do kolekce přispělo designem pánských hodinek PRIM Cylinder 40. Dvojice designérů, jejichž začátky jsou spojovány s postmoderním designem už v polovině 90. let, dospěla k vlastní pozici, která definuje jejich stylovou identitu dodnes. Je jim blízký tvarový minimalismus, funkčnost a konstrukční logika, ale také aplikace nových technologií. Ovšem v souladu s formálním stylismem a měkkou ladností tvarů i povrchů. Při návrhu tohoto designu se inspirovali industriální technologií obrábění masivního materiálu.
Studio Olgoj Chorchoj bylo založeno v roce 1990 Michalem Froňkem (1966) a Michalem Němečkem (1963), v té době ještě studenty ateliéru Bořka Šípka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1999 tento ateliér produktového designu vedou. V 90. letech se významně podíleli na popularizaci designu v českém prostředí. Jejich tvorba má vskutku široký záběr – od světelných ready-made objektů, skleněných váz, porcelánu a šperků, po architektonické realizace. Důležitou součástí tvorby celého týmu je také design interiérů a rekonstrukce historických objektů a industriálních budov.
Jméno Josef Hůrka je často spojováno s firmou Napako, pro kterou navrhoval svítidla různých typů. Jedním z nich je také stolní lampa typu 0513, které se díky tvaru jejího stínítka přezdívalo „jeptiška“. Stínidlo tvoří stočený plech, který reguluje světlo žárovky. Konstrukce je celokovová.
Josef Hůrka studoval na Střední výtvarné škole v Praze na Vinohradech. Po jejím absolvování (1938) strávil 6 let v koncentračním táboře. Od konce 40. let začal pracovat jako návrhář ve výrobním družstvu Napako v Praze-Michli. Zpočátku navrhoval elektrospotřebiče, později se zaměřil na osvětlovací tělesa. Kladl důraz jak na osobitý design, tak na funkčnost. Počátkem 80. let odešel do důchodu, externě však svítidla vytvářel až do roku 1992. Navrhl desítky pracovních, stolních, nástěnných a stropních lamp, kterými výrazně ovlivnil bytovou kulturu v ČSR.
Specifickým žánrem knižní kultury je literatura pro děti a mládež. Prostřednictvím dětských knih se autor textu i ilustrací podílí na výchovně-vzdělávacím procesu. Odtud pramení požadavky na jasnou a srozumitelnou kresbu, která co nejvěrněji znázorní příběh. Knihy malířky a ilustrátorky Daisy Mrázkové jsou velmi osobní povahy. Psát a ilustrovat knihy totiž začala nejprve pro své děti. Později se tvorbě knih pro děti a ilustraci dětských knih věnovala intenzivně. Od konce 50. let se v ilustraci objevují experimentálnější přístupy, kresba i výtvarná realizace začínají být podřadnější asociativní či expresivní funkci. Kresba je spontánnější, plocha se geometrizuje, tvar abstrahuje a barva vystupuje z uzavřených linií. Stejně tak autorčina tvorba z této doby přechází k abstrakci. Její malířská plátna se podobají krajinám, nechybí na nich skály, louky, oblaka, ale ani lidské tváře. Ty se stávají součástí kompozice, postupně se zmenšují a abstrahují až do podoby malých koleček. Podobně jako ostatní výtvarníci v té době, i ona experimentovala s metodami kresby. Vytvářela je například shlukem barevných pastelů taženými přes papír. Její oblíbenou výtvarnou technikou byly rozmývací pastelky, tímto způsobem výtvarně doprovodila i svou poslední autorskou knihu krátkých veršů Písně mravenčí chůvy.
Daisy Mrázková (1923–2016) je autorkou více než desítky dětských knížek – Byla jedna moucha, Chlapeček a dálka, Auto z pralesa, Haló, Jácíčku či Co by se stalo, kdyby… V letech 1943–1944 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Antonína Strnadla, kde potkala svého manžela – umělce Jiřího Mrázka. Školu kvůli nacistickému režimu nedokončila. Spolu s manželem byli členy výtvarné skupiny UB 12.
Web výstavy není uzpůsoben pro mobilní telefony.
Použijte prosím váš počítač či tablet v poloze na šířku.
Případně můžete kouknout na web muzea →